Věděla jsem, že moje kariéra veterinárního technika je odsouzena k zániku, když pro mě tato práce přestala mít smysl. Už jsem se nedokázala přimět k tomu, aby mi záleželo na tom, jestli se pacienti uzdraví, nebo ne. Noci poskytování marné intenzivní péče, protože nedocházelo k potřebným rozhovorům o eutanázii, další noci nebezpečně obsazených nemocničních podlah a stájí a jakákoli permutace nemožné pracovní zátěže, kterou to obsahovalo. Jediné noci, které přinášely skutečnou úlevu, byly ty, kdy jsem mohla utéct do boxu oblíbené koňské pacientky, vyplakat se jí do krku a říct jí, že všichni děláme, co můžeme. Všechny tyto noci jsem pracovala ve stavu sebezáchovy, pocitu ohrožení a izolace a snažila se praktikovat standard péče, který mi pracovní prostředí a jeho požadavky znemožňovaly. “Ujistěte se, že o sebe pečujete,” říkali mi lidé. Toto prohlášení začalo padat na úrodnou půdu, bylo klišovité a tváří v tvář přetrvávajícím výzvám a nedostatku změn nesmyslné. Nakonec jsem našel nový smysl ve veterinární péči na konci života a nakonec i v duševním zdraví a wellness pro veterinární profesionály. Když píšu, přemýšlím o tom, že ztráta smyslu je poslední kritickou hranicí, kterou člověk překročí, než se začnou objevovat myšlenky jako odchod, nezájem a sebepoškozování. V této eseji ukážu, že veterinární vyhoření není porucha (navzdory pochybnému získání vlastního kódu MKN-10), ale spíše skupina příznaků, které začínají nerovnováhou prostředí a riziky a končí ochromujícím emocionálním vyčerpáním a ztrátou pocitu, že člověk pracuje pro něco. Navrhnu také změny, které jdou mnohem hlouběji než péče o sebe sama a které snad poskytnou úlevu a vhled trpícím jednotlivcům i organizacím.
Více informací ZDE